KONEČNÉ ŘEŠENÍ

     Nad držiteli palných zbraní v Německu se stahují mračna. Po masakru, který způsobil mladý šílenec (místo šílence si klidně doplňte ostřejší a příhodnější slovo, které bych také raději použil) na střední škole v německém Winnendenu, pochopili všichni nepřátelé držení zbraní řádnými občany, že konečně nastala chvíle k rozhodnému útoku na držitele zbraní. Na všechny, protože ačkoli ten mladík zbraň nesměl vlastnit a zmoc­nil se jí ilegálně, je třeba potrestat hlavně ty, kdo dodržují zákony. Na ně se totiž může. Říkejme tomu třeba konečné řešení zbraňové otázky.

ZBRANĚ A BEZPEČNOST

     V době krize, proti které se nedá dě­lat téměř nic, budou ouřadové, politi­ci a podivná skupina lidí, kteří si říkají aktivisté, moci vykázat nějakou činnost. Bezpečnost především.

     Odpůrci zbraní hned vyrukovali s obe­hranou odrhovačkou, že čím méně bude mezi občany zbraní, tím bude v Německu bezpečněji a občané budou šťastnější. To je tisíckrát opakovaná, sta­tistikami mnohokrát vyvrácená lež. Nelze než si přát, aby se šiřitelé těchto blábolů záhy v nějaké zapadlé uličce setkali s tlupou opilých agresivních trotlů, třeba neozbrojených. Pak by možná po zbrani zatoužili a na lůžku v nemocnici definitivně změnili názor.

     Němečtí odpůrci zbraní s oblibou vykři­kují, že nechtějí, aby se Evropa stala Amerikou, aby zde nastaly americké poměry. Po­kud se týká poměrů v Jižní Americe, ne­máme bližší zprávy, než že přestože jsou zbraně v mnoha zemích zakázané, mají jich tamní zločinci hojnost a kriminalita bují, včetně té nejtěžší, organizované.

     V USA mají zbrojní zákonodárství v ru­kou převážně jednotlivé státy, takže co stát, to vlastní předpisy. O tom se ale u nás tolik neví. Zpravidla čím přísnější předpisy a samozřejmě čím větší koncentrace pro­blémových skupin lidí, které nesmějí být jmenovány, aby nebyly diskriminovány, tím víc trestných činů se zbraní. Navíc také kriminalita v USA se v čase vyvíjí. Počet vražd na 100 000 obyvatel je dnes na úrovni roku 1967 a drží se tam už od roku 2000. Výrazně divočejší léta sedmdesátá až devadesátá jsou minulostí.

     Marně naši němečtí kolegové citují z oficiálních statistik, že pouze při 0,31 % (ano, žádná celá, třicetjedna se­tin procenta) trestných činů jsou v Ně­mecku použity palné zbraně. A z to­hoto 0,31 % jen 4-8 % trestných činů s palnou zbraní je pácháno zbraní le­gálně drženou. Když se to vše propo­čítá, pouze 0,0002 % (dvě desetiny pro­mile!) všech trestných činů v Německu je spácháno za použití legálně držené palné zbraně. Nikdo nemůže vážně tvr­dit, že by legálně držené zbraně před­stavovaly nějaký významný kriminogenní faktor. Proti takové argumentaci se ovšem nasadí šrapnel: „Kdyby to mělo jeden lidský život zachránit…“ Znáte to. Zakažme auta.

     Příkladem, že ozbrojený národ není národ kriminálníků, nám může být Švý­carsko, kde mají zbraně v 27,2 % do­mácností a počet vražd dosahuje 1,18 na 100 000 obyvatel ročně. V Nizozemsku mají legálně držené palné zbraně v 1,9 % domácností a s bezpečností to tam není nejlepší. Zvlášť do některých čtvrtí prý lépe nechodit.

     Ve Velké Británii neblaze proslulý Tony Blair sebral v roce 1997 legálním držite­lům prakticky všechny krátké palné zbra­ně. A násilná kriminalita je tam dnes dvojnásobná, takže pro velký úspěch se dal­ší zákazy týkají nebo mají týkat ještě nožů a dokonce vzduchovek!

     Německým profesionálním humanis­tům vadí, že zbraně jsou primárně vy­ráběny k zabíjení. Pravda to je a není. Zabíjí se zbraněmi vojenskými, lovec­kými a čas od času z nutnosti zbraněmi služebními. Co se týká lovu, běh světa už je takový, a pokud někdo nechce jíst maso, ať žvýká kořínky a sbírá bobule. (Ale požívání masa by se ostatně také dalo zakázat. Třeba se toho někdo do­statečně mocný iniciativně chopí.) Od­zbrojit policisty, to asi nejde. Už takhle se policejní sbor bojí kdejakého lumpa, který má konexe nahoře. Pak by se bál i malého lumpa.

O SEBEOBRANĚ NEMLUVIT

     Zbraně držené k sebeobraně naši němečtí kolegové ve své argumentaci se svými ideovými protivníky zcela po­míjejí. Je příšerné a nepochopitelné, když se v podstatě zatlouká, že řádní dr­žitelé zbraní mají tyto zbraně mimo jiné proto, aby chránili život svůj i svých blíz­kých, jakož i svůj majetek před chátrou, která se ničeho neštítí. Do nekonečna se omílá jen sport a lov.

     Nicméně my nežijeme v Německu a naši kolegové možná dobře soudí, že přiznání této (přirozené) skutečnosti by znamenalo dát kvalitní munici bulvár­nímu tisku, televizi a rozhlasu. Oni chtějí střílet na lidi! Média by z držitelů zbraní udělala zabijáky. Svoboda slova je zachována. Promluvíš-li však nesprávně, bude to překrouceno a po­užito proti tobě.

JEN MALORÁ®KY

     Naši společní nepřátelé chtějí také rozhodovat o tom, jakými zbraněmi se bude v Německu sportovně střílet. Leží jim v žaludku velkorážové zbraně. Pozor, pod pojmem velkorážový se nemyslí třeba odstřelovačky v ráži 50 BMG, ale všechno od ráže 22 nahoru. Nádhera. Když chcete dě­lat díry do terčů, tak ať jsou alespoň malé, aby nás tolik nedráždily. Co dalšího bu­dou chtít příště regulovat? Velikost aut? Velikost bytů? Velikost čeho ještě?

     Odpůrci zbraní se také hodlají míchat do toho, kolik zbraní může mít občan ve svém držení. Myslivcům by prý moh­ly stačit tak tři, nejvýš čtyři zbraně. Proč ne jedna? Proč zrovna tři nebo čty­ři? Protože nějaký aktivista neumí po­čítat do deseti?

ZAKA®TE IPSC!

     Bůhví proč, ale střelba podle pravidel IPSC působí na německé odpůrce zbra­ní jako červený hadr na býka. Toto sportovní odvětví prý musí být zakázá­no, protože se jim nelíbí. Zločinci se tam prý učí střílet. Ovšem zatím nedokázali najít (ani vymyslet) žádného zločince, který by střílel disciplíny IPSC. Ani masoví vrazi a šílenci tomuto odvětví sportov­ní střelby neholdují. Tak snad alespoň na­montovat nějakého šíleného sportovní­ho střelce do pětadvacáté řady Kobry 11 a rázem to bude pravda.

     To, co funguje v osmdesáti zemích, se prostě musí podle některých lidí v Ně­mecku zakázat.

     Zákaz „velkorážových“ zbraní by zna­menal likvidaci řady dalších krásných odvětví sportovní střelby, které se v Ně­mecku údajně věnují na tři miliony nad­šenců: střelby na kovové siluety, benchrestu, střelby z velkorážových pušek a pis­tolí a mnoha jiných.

ZBRANĚ NA STŘELNICI

     Další perla z úst nepřátel zbraní v Ně­mecku je požadavek, aby sportovní střelci museli povinně ukládat své zbra­ně na střelnicích. Proč by je vlastně měli mít doma, když se s nimi střílí na střelnicích, že ano. Má to asi stejnou lo­giku, jako kdyby se po nás požadovalo, abychom auta parkovali na dálnicích a traktory na polích. Docela by mne za­jímalo, jak by bylo vyřešeno vydávání zbraní nebo jejich opravy. Hromada papírů by se kvůli tomu popsala a chudák ten, kdo by vyfasoval funkci zbrojíře.

     Takový spolkový dům někde za měs­tem, kde má své zbraně uskladněno pár desítek chlapů, to by byl ideální cíl pro zloděje. Velká rána. No a po pár tako­vých vloupačkách (policie nemůže být všude) by se jim ty zbraně mohly sebrat nebo skladovat na policii. Světlé zítřky. Ale nepleťme se.

     Už v minulosti a dokonce i na ně­meckém území bylo jasně prokázáno, že při troše úsilí se k nim lze dopraco­vat. Soudruzi v bývalé NDR podle vzo­ru soudruhů v bývalém Sovětském sva­zu sebrali myslivcům – až na ojedinělé vybrané soudruhy – soukromé kulov­nice. Několik zbraní potom uložili do společné zbrojnice, odkud je soudru­hům vyznamenaným možností odstře­lu spárkaté zvěře půjčovali na každý jednotlivý (přidělený) kus.

     Také naprostá většina sportovních zbraní musela být uložena ve zbrojních skladech, podobně jako u nás v dobách reálného socialismu. I dlouhé malo­rážky se registrovaným sportovním střelcům běžně půjčovaly jenom na závody a na trénink.

TŘI ROKY ČEKÁNÍ

     Chce-li dnes německý zájemce o spor­tovní střelbu získat sportovní zbraň do vlastnictví, musí být členem sportovního klubu dvanáct měsíců a trénovat se zbraní. Chytré hlavy by to chtěly pro­dloužit na tři roky. To by v tom byl čert, aby takový adept sportovní střelby za těch šestatřicet měsíců nevychladl a ne­odebral se za nějakým méně společen­sky nebezpečným koníčkem. Třeba hu­lením trávy nebo něčím jiným, moder­ním. Říká se tomu nízkoprahové aktivi­ty a aktivisté těmto lidem nadbíhají. Nebo adept zatím může trochu pomač­kat plechy auta, protože k řidičáku se do­stane podstatně snadněji a také si uži­je. Vrah z Winnendenu ovšem legální zbraň neměl a střelecký výcvik nepro­dělal. Ale co kdyby. Prevence je prevence.

VLEZOU JIM DO BYTU?

     Nepřátelé zbraní by také rádi umož­nili německé policii, aby držitelům le­gálních zbraní mohla bez ohlášení vpad­nout do bytu na kontrolu. Nádhera! Když už se němečtí policajti bojí vstou­pit do některých vykřičených čtvrtí, mohli by si vylepšit sebehodnocení ve spořádaných domácnostech. Pokud mož­no opakovaně a v co nejpitomějším čase, aby mohl být zločinec nachytán s otevřeným trezorem. A při té příleži­tosti by mohli třeba uštípat hroty ku­chyňským nožům. Na ozbrojené drogo­vé dealery tedy nadále jen s povolením soudu, ale daňovým poplatníkům by se mělo lézt do bytu podle libosti.

     Ruce si pochopitelně mnou výrobci všemožných zabezpečovacích zařízení a blokačních systémů. Volá se totiž po zabezpečení zbraní pomocí biometrických prvků, což bude jistě věc náram­ně drahá. Nicméně má to výhodu. Při přepadení domácnosti držitele zbraní nepřizpůsobivými občany se tito nebudou muset shánět po klíčích od tre­zoru. Když s nimi hlava rodiny nebude chtít jít přiložit prst k biometrické čtečce, prostě mu ten prst useknou.

CHABÁ OBRANA STŘELCŮ

     Naši němečtí kolegové se naznačené­mu konečnému řešení brání, ale hned na začátku zaznamenal nepřítel cenný ús­pěch. Organizace, která se jako první měla postavit postwinnendenské hysterii a organizovat odpor, tedy Forum Waffenrecht, zůstala pasivní; někteří její před­stavitelé snad dokonce vážně uvažovali o tom, že by za ně měli nastavovat krk Češi ze Sdružení LEX. Ale v Německu se už formují nová uskupení.

     Na obranu práv vlastníků zbraní vy­stoupily pochopitelně odborné časopi­sy, nejdůrazněji již tradičně Deutsches Waffen-Journal. Na jeho stránkách se bije na poplach, dostávají zde slovo politikové naší věci naklonění a jen tak mimochodem se zveřejňuje také přehled nepřátel. Tím nejúhlavnějším nepřítelem je brémský senátor pro vnitro (zemský ministr vnitra), sociální demokrat Mäurer. Kdyby bylo po jeho, zřejmě by za­kázal i nastřelování náušnic.

     Na straně německých střelců více méně stojí němečtí liberálové z FDP, ale křesťanská CDU je v lepším případě rozděle­na, v horším se až na výjimky veze na vlně hysterie. Rozumně uvažující lidé se najdou i mezi německými sociálními demokraty. Tedy najdou. Našel se jeden, Sebastian Edathy. O jiném se neví.

     Nezapomeňme, že vlna hysterie a vo­lání po zpřísnění zákona se přelila také do Rakouska, kde výrobci hesel zarea­govali rychle. Držitelé zbraní tam našli za­stání mimo jiné u strany Svobodných (FPÖ). Jejich politik Heinz-Christian Strache zatahal býka za ocas, když se naopak vyslovil pro liberalizaci tamního zbrojní­ho zákona. To už chce celého muže. Ale na druhé straně z mnoha důvodů není úplně jisté, že je to ten nejvhodnější spo­jenec či mluvčí střelců.

Nic NENÍ HOTOVÉ

     V Německu – naštěstí – ještě zdaleka není nic hotové. Na stole neleží žádný komplexní, paragrafovaný návrh zákona, ale bohužel je zde politická vůle po něčem takovém. To není dobré znamení. A kdo z politiků se postaví proti likvidaci střelců, bude nepochybně vláčen médii.

     Je však jasné, že pokud dojde k výraz­nému zpřísnění zbrojního zákona v Ně­mecku, výrobci zákazů, předpisů a nařízení zkusí utáhnout šroub také u nás.

     Před uzávěrkou tohoto vydání jsme se dozvěděli, že první změny zbrojního zá­kona se formou přílepku k jinému záko­nu (to dobře známe) mají v Německu schválit ještě do letních parlamentních prázdnin. Rudí se dohodli s černými a liberály do toho příliš nenechají mluvit. Zřejmě půjde jen o první vlnu zpřísnění, aby se ukázalo, jak se pečuje o blaho lidu. Zdaleka se tam ještě nedostaly všechny nápady nepřátel zbraní.

Pro politika, který sám nemá příliš čisté svědomí, je největší hrozbou sebevědomý občan.

(Lukáš Macek, deník E15, 2. 6. 2009)


Pozn. admin.: Tento výtečný článek pana Mgr. Jana Tetřeva byl zveřejněn v časopise Střelecká revue 8/2009 a ve formátu .doc je ke stažení zde: http://www.strelci.com/dokumenty/reseni.doc