Jiří Dressler, konstruktér a výrobce

Jiří Dressler působí v malebné obci Křtiny, která se nachází v krajinné oblasti Moravského krasu, přibližně 20 km severovýchodně od Brna. Je mu 48 let, je ženatý a má 17letého syna. Jeho jméno je u střelecké veřejnosti spojeno především s kvalitně vyrobenými flobertkami originální konstrukce, s nimiž se průběžně setkáváme i na stránkách Střelecké revue.

Jak jste se dostal ke konstrukci zbraní?

Vystudoval jsem strojní průmyslovku v Jedovnicích, což je jedna z největších a nejvýznamnějších strojírenských škol na Moravě). Pak jsem nastoupil do Zbrojovky Brno, což bylo v roce 1981, ale vzápětí jsem šel na vojnu, takže do zbrojovky jsem se vrátil až v roce 1983. Nejdřív jsem pracoval ve strojírně, v roce 1988 jsem přešel do provozní konstrukce zbraní a pak, asi o rok později, do vývojové konstrukce zbraní.

Vzpomínáte rád na nějaké období vaší činnosti ve Zbrojovce Brno?

Zajímavá byla doba po listopadu 1989, kdy došlo ke změně režimu. Zbrojovka byla na světovém trhu pořád ještě pojem, zaměstnanci byli plní optimismu a těšili se, jak to všem ukážou. Uvažovalo se o obnovení výroby úspěšného revolveru ZKR 590 Grand konstruktéra Augustina Nečase, což neprošlo kvůli argumentům některých vedoucích pracovníků „že by si to lidi nosili domů“. Tehdy jsme s Ing. Jiřím Bielem začali pracovat na samonabíjecí malorážce ZKM 611, kterou bratři Koučtí zkonstruovali v 60. letech, ale nikdy se sériově nevyráběla, a dotáhli jsme projekt do zdárného konce. Myslím, že je to velmi povedená zbraň.

Na čem jste pracoval pak?

V roce 1993 jsem přešel do Kory Brno. Byl jsem čerstvě ženatý, čekali jsme s manželkou dítě a Kora mi nabídla podstatně víc peněz. Hlavní činnost Kory tvořila nářaďovna a k tomu se spíš doplňkově vyráběly revolvery – plynovky s rámem a pláštěm hlavně ze slitiny zinku. V Koře jsem dělal šéfkonstruktéra zbraní a měl za úkol přepracovat původně plynové revolvery do podoby ostrých zbraní. Když se vychytala malorážka, pokračovalo se s realizací revolverů na náboje 38 Special a 9 mm Makarov – nicméně, tyhle náboje a zinkový rám – to zrovna není to pravé ořechové. Pak jsem se stal vedoucím výroby a na starosti měl ocelové rámy revolverů. Když se začaly vyrábět, byl jsem už na odchodu z Kory.

Kdy jste z Koru opustil?

Odešel jsem v roce 2000, chtěl jsem se osamostatnit. Doma v Křtinách jsem začal vyrábět pušku Fox, kterou jsem zkonstruoval už za svého působení v Koře. První rok nebo dva co jsem byl na soukromo mě živila. Pak jsem výrobu Foxky přepustil brněnské Koře a začal vyrábět karabinu a derringer Wolf. V závislosti na strojním vybavení následovaly derringery Rex, revolvery Rex, derringery a revolvery Rex L (Long). Jako poslední byly derringery Rex LS (Long Sport) se stavitelnými mířidly. Všechno jsou to zbraně na náboj 22 Flobert.

Proč neděláte i „ostré“ zbraně?

To je jednoduché – po roce 1989 sice došlo k částečnému uvolnění zákona o zbraních, jenže záhy se zákon zpřísnil, takže se musely odevzdat i zbraně, které byly dříve volně dostupné. Například, kdo neměl zbrojní průkaz a vlastnil perkusní revolver (který bylo možno držet volně i za předchozího režimu) a neodevzdal ho, byl a stále je podle zákona trestně postižitelný. A že se tyto zbraně odevzdávaly bez jakékoliv náhrady snad ani není nutno zdůrazňovat. Takže se začaly kupovat volně prodejné zbraně a ty šly dobře na odbyt, což se týkalo i flobertek. Klidně bych dělal třeba malorážky – zbraně, které nyní vyrábím výkonnější náboj bez problémů snesou, a bylo by to výrobně jednodušší, protože bych nemusel upravovat hlavně na snížený výkon 7,5 J, ale to by u nás musela být rozumnější legislativa. Proto se specializuji na určitý druh zbraní, které jsou volně prodejné.

Z čeho a jak je vyrábíte?

Dělám z plného materiálu a používám výhradně kvalitní konstrukční oceli, na bicí a spoušťový mechanismus nástrojové oceli. Polotovar těla si nechám vyříznout laserem a dál ho třískově obrábím klasickými způsoby, tedy frézováním, soustružením, vrtáním… Povrchovou úpravu provádím broušením s následným tvrdochromováním. Střenky vyrábím z ořechového dřeva a lakuji je. Výjimku tvoří pažby karabin Wolf z bukového dřeva, mořeného na ořech, které si nechávám dělat u prosečské firmy Klinsky

A hlavně zbraní?

Ty vyrábím sám, včetně vrtání a drážkování – technologií, kterou jsem vymyslel. Vývrt dělám dvanáctidrážkový, pravotočivý, se stoupáním 400 mm. V polích má 5,52 mm a v drážkách 5,72 mm. Takový vývrt je podle mých zkušeností pro ráži .22 optimální. Některé firmy vyrábějí flobertky z podřadných materiálů a dávají do nich hlavně, které z nějakého důvodu nejsou použitelné pro ráži 22 LR. To já nedělám, takže moje zbraně střílejí přesně.

Co na to prodejci a zákazníci?

Většinu svých výrobků prodám přímo, takže nemusím odečítat marži. Jen občas mám něco navíc a přenechám to některému z vybraných prodejců. Nejvíc zákazníků je pochopitelně z České republiky a  Slovenska. Nejdále jsem expedoval do Španělska – to si pamatuji,  protože mi pak přišel nadšený ohlas od majitele nejmenšího provedení derringeru Rex s rytinou, že zbraň se stala perlou jeho sbírky.

Uživí vás výroba flobertek?

Současná krize je určitě cítit, ale zakázky zatím pořád jsou. Já nemám žádné zvláštní požadavky a baví mě tramping, les a příroda obecně, což je finančně nenáročný koníček.

Máte oblíbenou zbraň, ať už mezi těmi, které vyrábíte, či obecně?

Mezi zbraněmi, které dělám, nemám žádného  favorita a každá z nich pro mě znamená kousek mého života. Jinak se mi líbí německé pistole P.08, je to nádherná strojařina.


Článek vyšel v časopise Střelecká revue 3/2011.